Ztráta paměti - Bužek
Ztráta paměti
Přes otevřené okno slyší divné zvuky. Takové, které ještě nikdy neslyšel. Zní to jako bzukot ve včelím úlu. „Je to snad jen v mé hlavě?“ pomyslel si. „Ne, určitě není,“ vzápětí si sám odpověděl, protože zaslechl na chodbě zvuky jedoucího vozíku, a žádný šum jej nedoprovázel. Po chvíli si také všiml, že tento hluk je směsí několika dalších zvuků. Některé zní jako řinčení těžkých ocelových pásů, ostatní však jako šum stotisícového davu. Chvíli nad tím vším přemýšlel, avšak byl tak unaven, že opět usnul.
Půlnoc, možná pouhé šero kolem desáté hodiny večerní. Na ulici hrozivý zvuk motorů tanků, jekot lidí. Do nosu mu proudí štiplavý kouř. Všímá si, že za okny bliká modré světlo a vidí jazyky plamenů. „Co to všechno znamená?“ pomyslel si. Vtom do pokoje vbíhá vyděšená sestřička. Zavřela okno, zatáhla závěsy a všimla si, že je Erik již vzhůru. Jeho otevřené oči neskrývaly hrůzu. Jelikož měla čas a sestřiček bylo v nemocnici dost, posadila se k němu a usmála se. Erik si hned všiml toho úsměvu. Přišel mu povědomý. Na uších stříbrné náušnice. Je to snad jeho dlouholetá kamarádka Klára? V hlavě mu proudilo několikero myšlenek. Každopádně žádná se však neváže k tomu, co se dělo celý týden, kdy ležel na lůžku.
Náhle se ho Klára zeptá: „Tak co Eriku, už je ti lépe?“ V tu chvíli si Erik hned uvědomí, že to Klára je. Rozmýšlí si odpověď a poškrábe se na pravém rameni. Prudká bolest. Všímá si obvazu. Klára pohotově reaguje na tento čin. „Byl jsi postřelen, nevzpomínáš si?“ Erik pouze kývne hlavou.
Po téměř hodinové konverzaci si začíná Erik pomalu vzpomínat. Klára mezitím donesla fotky Erika, v jakém stavu jej dovezli do nemocnice. První matná vzpomínka. Bylo to nejspíš 21. 8. 1968. Vzpomněl si na to děsivé ráno. Stál na Václavském náměstí. Vzpomíná si také, že viděl sovětské vojáky a jejich ocelová monstra. „Výborně, paměť se mi alespoň částečně osvěžuje,“ pronesl nahlas s šibalským úsměvem. Klára vše potvrzuje, neboť s ním to ráno byla. Každopádně nechala jej, ať dále vzpomíná sám. Ptá se tedy, proč má obvaz kolem ramene a proč jej rameno tak urputně bolí, načež mu hlavou blýskne krátký snímek. Stál přeci u Národního muzea s transparentem „Běž domů, Ivane“. Proč tam stál, s takto provokativním heslem? Další vzpomínka. Prudká bolest v rameni. Přesně tam, kde má teď obvaz. Hledí na sovětského vojáka. Není o moc mladší než Erik. Voják míří hlavní samopalu na Erika. Proč to udělal? Proč vystřelil?
Na tuto otázku si již nedokázal odpovědět. Klára mu podává hrnek s hořkým čajem a denní tisk. Oči ihned zaznamenaly fotografii na titulní straně. Národní muzeum rozstřílené, všude vojáci a lidé s československými vlajkami. Proč se vše tohle stalo? V Československu přeci nyní funguje socialismus s lidskou tváří. Hned pod fotografií je článek o Dubčekovi v Moskvě. „Kontrarevoluce?“ podivil se Erik. Odložil noviny a opět ulehl ke spánku, zvědav na události, které se ještě dějí a o kterých bude jednou vyprávět svým vnoučatům.