Ztráta paměti
Ztráta paměti
Do nemocničního pokoje vchází mladá žena v doprovodu dvou lékařů. „Ahoj,“ pozdraví lehce zmateně vyhlížejícího Erika. Nejistě se na ni usměje a pozdrav jí oplatí. Její tvář mu připadá povědomá a postupně si uvědomuje, že s touhle dívkou patrně strávil více času, než si pamatuje. Dívka k němu pomalu přistupuje a pomalu se vrací Erikovi i jeho vzpomínky.
Jednoho sobotního rána se Erik probudil časně. Byl totiž už natěšený na výlet, který plánovali s kluky už od začátku prázdnin. Batoh se všemi věcmi už měl zabalený a připravený u dveří svého pokoje. Nasnídal se a vydal se na vlak, kde ho už čekali jeho kamarádi. „Čaute kluci,“ řekl na pozdrav. „Nazdar Eriku,“ odpověděli mu sborově všichni. Tedy až na jednu osobu. Tenký, nejistý hlásek mu odpověděl jen: „Ahoj.“ Byla to „ta“ dívka, ta, která tu teď před ním stojí a pozoruje ho. „Jede místo Martina,“ řekl jeden z kluků, „zlomil si nohu.“
Vlakem dojeli na místo asi o půl desáté a vydali se do hor. Měli v plánu vylézt na nejrůznější skály. Ani jeden z kluků nebyl zkušeným lezcem, ale brali to jako zábavu. Nejdříve zkoušeli vyšplhat se jen do malé výšky, ale později se pouštěli i výš. Našli si jednu skálu, pod kterou šuměla řeka, a rozhodli se ji pokořit. Dokonce ani cedule s výstražným nápisem je neodradila. První lezl Erik. Když byl asi v půlce, křikl na ostatní: „Tak polezte! Nic to není.“ Jako první se odhodlala „ta“ dívka. Šlo jí to rychle. Už jen pár pohybů a je u Erika. Jen po něm natáhnout ruku. Křup! Skála se trhá. Dívka nestačí ani vykřiknout. Padá. Erikova ruka je ale rychlejší, chytí ji a vytáhne zpátky nahoru.
„Díky,“ vykoktala ze sebe. Než stihl ale Erik cokoliv říct, utrhl se další kus skály, tentokrát pod ním, a Erik s obrovským křikem dopadl mezi své kamarády. Ticho. Erik ležel nehybně na zemi. Více o jeho pádu a úrazu mu přišla sdělit právě ona. Její jméno si však stále nedokáže vybavit.