Zima - Ondřej Gryz
Zima
Po namáhavém roce se příroda opět rozhodla uložit ke spánku. Pod peřinou bílého sametu s ní usíná i všechen život. Aleje, jež byly před chvílí jako paleta malířova, zejí prázdnotou. Lesy a louky, metropole fauny, spí hlubokým spánkem. I samotný Apollón, znaven, ukládá se k odpočinku a symfonie meluzín nám pod oponou tmy hraje na housle. Utichly filharmonie ptáků a dny zaplavilo jen chladné ticho. Krajina čeká jako čisté plátno, až opět nastane čas vzít do ruky štětec.
A zde jsem. Koleje mé cesty vláčím za sebou ve sněhu. Měsíc, jako já, bez konce putuje pustinou dál a dál. Vločky padají jako andělé na má bedra. Mísí se s mými vlasy a malují do nich šediny. Koruny stromů přede mnou otevírají své holé náruče a vánek mne doprovází a ukazuje cestu. Obklopuje mne objetím svých paží, když konejší mé chladem zkřehlé ruce a hladí mé bledé tváře. Něžně jako dva milenci klesáme. Něžně a zároveň nekompromisně. Nespočty hvězd hrají dramata pro mé dychtivé oči. Vichřice se svým orchestrem doprovází jejich vystoupení a já jen tiše a poslušně poslouchám.
V posteli z nejměkčích peřin ze závějí a s nebesy z rampouchů třpytících se jako křišťál si dopřávám svého odpočinku. Zima, ležíc při mém boku, je mi věrnou společnicí na této dlouhé cestě. A vánek, ten zrádce, bere všechnu mou sílu a odnáší ji s sebou. Hvězdy, topící se v oblacích mračen, už ukončují svá představení. Tma. Meluzíny a vichry už dohrály své poslední noty. Ticho. Nikdo mne už nevyruší, až v náručí spánku všichni společně ulehneme.
Ondřej Gryz