Zima - Jana Varechová
ZIMA
Sedím na kamenné zídce, ruce v kapse. Vane kolem mě lehký, studený vánek. Počasí, které se před chvíli zdálo být klidné a ničím nerušené, teď vystřídají sněhové vločky prohánějící se díky větru po obloze. Jedna z vloček mi přistane na rukáv bundy a já ji pozoruji. Říkám si, jaký je to zázrak, že vločky doopravdy vypadají, jako by je někdo nakreslil na papír.
Když všechno ustane, kopce jsou zase na dlouhou dobu zasněžené do posledního místečka, vítr se uklidní. Já sleduji děti, které utíkají se sáňkami na kopec a užívají si sněhovou nadílku. Napadaný sníh vytvořil na větvích stromů bílé čepičky, které se při lehkém vánku rozletí do všech stran a vypadá to, jako by někdo snad sypal třpytky kolem sebe.
Jen z dálky vidím zmrzlý rybníček. Děti bruslí, koulují se a jejich křik, radost a spokojenost je slyšet daleko za naši vesnici. Kromě vzdáleného dětského křiku ovšem neslyším nic. Nic mne nevyrušuje a já si užívám krásný, zimní den a cítím, jak mi chladnou tváře.
Začíná pořádně mrznout a na střechách domů se tvoří rampouchy, vypadající jako nejostřejší nože zavěšené nad kuchyňskou linkou. K mé dobré náladě přispěje i zapadající slunce, na které čekám celé odpoledne. Paprsky slunce dopadají na sníh, který v tu chvíli vypadá, jako by byl posetý miliónem třpytících se diamantů. Snažím se pochytit poslední teplý paprsek slunce, aby mě zahřál. Celou věčnost bych se na tu nádheru vydržela dívat, ale připadá mi, že to všechno trvá jen pár sekund.
Už se setmělo a přeplněné parky se vylidnily. Než ulehnu pod teplou peřinu, kouknu se z okna a vidím, že se měsíc už vyhoupl na tmavě modrou oblohu a svítí opozdilcům na cestu. Celé okolí je jako očarované. Zatáhnu záclonu, poděkuji za krásný den a snažím se usínat v myšlenkách na krásné chvíle, které jsem dnes prožila.
Jana Varechová