Všichni se bojí času, jen čas se bojí pyramid - Kremer
Všichni se bojí času, jen čas se bojí pyramid
Čas. Co je to vlastně čas? Je možné ho nějak ovlivnit? Vrátit zpět, pozastavit, zrychlit, zpomalit nebo ho předběhnout? Je vůbec možné se nějak vymanit z jeho područí? To jsou otázky, které si lidstvo klade snad už od počátku své existence. Je jedno, kým jste, nebo jak jste bohatí. Plyne pro všechny stejně a všichni jsou jím limitováni. Minimálně do počátku minulého století to byl nevyvratitelný fakt. Poté přišel Albert Einstein s teorií relativity, ve které hodně z těchto neměnných principů zpochybnil.
Ovšem pro většinu lidí jsou následky jeho zákonů stejně vzdálené jako představa o cestování časem. Proto stále platí, že čas je neměnný a nikdo mu neuteče. Co je možná jeden z hlavních důvodů, proč se ho všichni bojíme. Bohatým říká, že jejich moc a vliv nebude trvat věčně a že i jejich jméno a to, co dokázali, se jenom ztratí v propadlišti času. Stejně tak i chudým ukazuje, jak je jejich píle a dřina zbytečná, vzhledem k věčnosti.
Věčnost. Další ze slov neodmyslitelně spjatých s časem. Mnoho lidí by možná rádo žilo věčně. Byli by rádi, kdyby se na ně nezapomnělo. Kdyby alespoň jejich odkaz a to, co vytvořili, přežilo. Kdyby mohli být alespoň trochu nesmrtelní. Někteří si nechali postavit obrovské hrobky, jiní se snaží být dobrými lidmi. Vše ale nakonec stejně semele zub času, zakousne se dokonce i do pyramid. Hodně lidí věří v posmrtný život. Existuje obrovské množství náboženství, které jsou založena na myšlence, že smrt je jen brána k věčnému životu.
Má vůbec věčný život smysl? Myslím, že i to je otázka, kterou si v tomto případě musíme položit. Jsme vůbec stavěni na to, abychom žili věčně? Dokázala by to lidská mysl pojmout? Domnívám se, že při nekonečně dlouhé délce života by pak ztrácely smysl ty drobné věci, maličkosti a třeba i „dobré skutky“, které tvoří náš každodenní život. Zdá se mi, že při tomto pohledu na život, je právě čas to, co dává životu smysl.