Taneční soutěže
Při cestě na další taneční soutěž letošního roku jsem začala přemýšlet, jak divácky populární taneční soutěže jsou. Podle mých zkušeností nepatří taneční soutěže k hojně navštěvovaným akcím z řad široké veřejnosti. Většinovou část publika tvoří rodiče a příbuzní mladých nadaných tanečníků. Neustále jsem se snažila přijít na to, proč tomu tak je. Tanec je přece pro diváka velice nápaditý sport, ať už jde o nádherné, zdobené kostýmy, choreografii, nebo technicky propracované výskoky a akrobacie. Možná je to proto, že široká veřejnost nemá příliš informací o tomto sportu z médií, jako je tomu u jiných známějších sportů. Rozhodla jsem se tedy přiblížit neopakovatelnou atmosféru těchto tanečních soutěží.
Jako každý víkend, i dnes jsme vstávali velmi brzy. Pro většinu lidí znamená víkend spíš dlouhé vyspávání, ale my jsme již časně ráno venku před naším tanečním klubem a čekáme na autobus, který nás odveze na soutěž. Cesta autobusem je většinou dlouhá, ale ubíhá rychle, protože se všichni těšíme na další zážitky ze soutěžního dne. Po příjezdu na místo začínají dlouhé přípravy na samotnou soutěž. Nejdříve pomáháme připravit mladší tanečníky, poté následuje poměrně dlouhá příprava líčení, od třpytek, přes umělé řasy, až k výrazným rtěnkám a česání. Všechno musí být dodělané do nejmenších detailů. Po této dlouhé přípravě jdeme podpořit naše nejmenší tanečníky, protože všichni sami víme, že když jsme začínali, nebylo jednoduché postavit se na soutěžní parket před porotu a spoustu diváků. Většina moderátorů přirovnává atmosféru na soutěžích k fotbalovému zápasu, protože ze všech stran uslyšíte hlasitý potlesk a povzbuzování, jelikož všichni chtějí podpořit svůj klub, aby dosáhl na co nejlepší umístění. Poté už začíná samotná příprava na náš taneční výkon. V zářivých, třpytivých kostýmech a s výrazným líčením se začínáme rozcvičovat a opakujeme si naposledy jen tak nanečisto choreografii. Nic se nesmí pokazit. Tréninky byly náročné a dlouhé, abychom se zvládli připravit na soutěžní sezónu, a všechno musí být perfektní. Trenérka nám naposledy připomíná časté chyby, jako nepropnuté a „hadrové“ ruce, kterým je třeba se vyvarovat, a také jednu z hlavních věcí, výraz při tanci. Protože pokud netančíme s úsměvem, není to ono.
A nastává čas, kdy jdeme na parket. Moderátor vysloví jméno našeho klubu a název choreografie, a i když jsme všichni nervózní, nesmí to jít na nás znát. Se vztyčenou hlavou a tanečním krokem vkročíme na parket. Postavíme se do začáteční pozice a čekáme, až začne hrát hudba. Jakmile uslyším první tón hudby, okamžitě se soustředím a veškerá tréma ze mě spadne. Zůstane jen jakási zodpovědnost za perfektní provedení celého tance. Běžnému člověku se to může zdát jednoduché, když tanečníci zvládají všechno s přesností, dynamikou a úsměvem, ale my se musíme soustředit na každý pohyb, abychom nic nezapomněli a nezkazili. Jakmile skončí hudba, zaplaví mě pocit, že se náročné tréninky vyplácejí, ale většinou mám také pocit, že jsem to mohla zvládnout líp. Jenže kdybych byla se vším spokojená, neměla bych motivaci se zlepšovat a pracovat na svých chybách. Po odchodu z parketu jsme všichni úplně vyřízení. Neboť jsme i poslední zbytky energie nechali na parketu, abychom předvedli to nejlepší.
Musíme se ale rychle vzpamatovat, protože následuje vyhlášení. Doteď vlastně netušíme, jestli se to porotě líbilo a jak se jí to líbilo. V hlavě se nám rojí otázky jako „Mohla jsem to zatančit líp?“, „Nevšimli si mé nepropnuté nohy nebo pokrčené ruky?“ a pak následuje samotné vyhlášení. Moderátor začíná vyhlašovat od posledního místa. Jakmile se dostane ke 4. pozici, následuje hrobové ticho a po vyhlášení klubu na 4. místě ohromná radost zbylých tří klubů na medailových pozicích. Na tento pocit si nezvyknete nikdy. Pocit, kdy zbývají poslední dvě choreografie a vy přemýšlíte nad tím, jestli můžete vyhrát. A nejkrásnější pocit, pokud zazní jméno vaší choreografie na prvním místě. Nicméně věřím, že tento pocit znají všichni sportovci.
Cesta domů je většinou kratší, jelikož velkou část prospíme. Pro mě je tanec sportem číslo jedna, protože vím, kolik času v tělocvičně, dříny a potu za tím stojí, a jsem ráda, že mohu posouvat své hranice stále dál a zlepšovat se v tomto nádherném sportu.
Zuziaková