Pohled do krajiny - Jan Pytlík
Pohled do krajiny
Vzduch je jaksi vidět. Tisíce a tisíce drobných částeček rozbíjí jindy pevné sluneční paprsky na dokonalou tříšť. Jen málokterý zvláště odhodlaný paprsek najde svou cestu. Ale když už má to štěstí, potěší svým úspěchem i nás. Krajina je to totiž nepopsatelně krásná. Nikdo ale není schopen říci, proč se mu zdá krásná.
Snad je to kvůli tajemnosti, někdy temné a nejisté, ale kvůli tomu i lákavé. Možná je to kvůli tomu jedinečnému okamžiku, který se už nikdy nebude opakovat. Tento jediný osamělý paprsek si cestu mlžným oparem už nikdy nenajde. Skončil svou životní pouť a tím by to mělo vše skončit.
Ale nekončí. Každý nepatrný, nevýznamný detail totiž může být významný pro toho, kdo jej chce významným mít. Každý záblesk naděje, každý temný stín, každý detail tohoto výhledu, ať už rozverně barevný, ať už odhodlaně černobílý, se vryje do naší paměti natrvalo.
Světlo pohasne, paprsek zmizí, zmizí majestátné vrcholky hor tonoucí v mlze, zmizí špičky staletých smrků, bojujících o své místo na strmých svazích. Ale nezmizí doopravdy. Zůstanou vytesány v naší hlavě tak dlouho, jak jen budeme chtít. Naopak se ještě rozzáří. Mlha se zvedne a odhalí nám o něco víc, než jsme mohli vidět. Odhalí jemným oparem zahalené dálky, řeky nesoucí krev přírody a také nás, jak tam stojíme jako živoucí připomínka toho okamžiku.
A když už se zdá, že si uchováme tento výhled jen ve své paměti, proklestí si slunce cestu poklopem mlhy a opět si najde cestu k našim očím, abychom si mohli vychutnat ten pohled znovu. Bude zcela jiný, ale přesto podobný.
Jan Pytlík