Devět tisíc křížů

Sedím na nevysokém útesu nad pláží. Podvečerní slunce příjemně hřeje, ale od moře fouká prudký vítr. Sedím stejně jako před 70 lety němečtí vojáci a dívám se na tu známou pláž. Omaha. Vidím otužilé francouzské děti, jak dovádějí v plytké vodě téměř dvě stovky metrů ode mě. Celou pláž mám jako na dlani. Skoro vidím všude kolem sebe německé zákopy a pevnosti, po kterých tu není téměř ani památky. Tenkrát tu dřepěli Němci, spojenečtí vojáci přišli až nad ránem.

 

Podle Eisenhowerova plánu měl útok začít brzy ráno třičtvrtěhodinovou palbou válečných lodí, která zničí německé pevnosti na této pláži, současně zaútočí 400 bombardérů a ty dokončí likvidaci nepřátelské obrany. Další částí operace bude vyslání 120 tanků, několika pancéřových buldozerů a pak už jen vlny pěchoty. Takový byl plán. Skutečnost byla katastrofická.

 

Bitevní lodě, které pálily na pobřeží, kvůli vysokým vlnám vystřílely všechny projektily hluboko do vnitrozemí, navíc kvůli špatné viditelnosti ani jedno z letadel nezasáhlo svůj cíl. To však vojáci ve vyloďovacích člunech nevěděli. Mysleli, že po takové smršti nezůstane nikdo živý. A aby toho nebylo málo, v úseku Omahy, kde se mělo vylodit 29 tanků ve vzdálenosti 3 km od pobřeží, se na břeh dostaly dva. Ostatní i s posádkami kvůli vysokým vlnám klesly ke dnu.

 

Čluny s pěchotou najížděly na miny nebo se stávaly terči německých děl a vojáci, kteří sotva vyskočili z člunu, byli koseni palbou z kulometů. Nepřítel je měl jako na střelnici.

 

To byla první vlna. Následovala druhá, třetí a potom čtvrtá, než spojenci vytlačili Němce z obranných pozic na pláži.

 

Scházím dolů k moři. Teprve teď vidím ten příkrý svah, po němž museli šplhat vzhůru. Za sebou stále slyším křik dovádějících dětí. Na místech, kde byl kdysi slyšet křik raněných, teď už nic nepřipomíná tu dobu. Žádná pohozená přilba ani žádný projektil.

 

Přicházím na nedaleký hřbitov spojeneckých vojáků v Colleville sur Mer. Je zde pochováno 9387 mužů. Jen v den D jich padlo na pobřeží 2132, zraněno bylo 8592. Většina na Omaze. Na pamětní desce jsou to jen čísla. Pak se přede mnou otevře pohled na těch 9387 bílých křížů a hvězd. Když mezi nimi procházím, vidím spoustu jmen – Smith, O´Neill, ale i Sova a Hudeczek. Většině z nich nebylo ani dvacet, když zemřeli.

 

2132 mrtvých za jeden den. Je to hodně, nebo málo?

 

Vybavuji si výrok, který pronesl Napoleon: „Válka je přežitek, jednoho dne bude vítězství dobýváno bez děl a bajonetů.“

 

Škoda že 72 miliónům mrtvých ve 2. světové válce už tato věta nepomohla.

 

 

Hlinka, Kremer, Tofel