Africké dobrodružství - Petr Hlinka
Zachvátila mě panika. Rozutíkal jsem se k místu, kde jsem si myslel, že jsem opustil svou skupinu. Nikde nikdo. Po chvíli jsem si uvědomil, že panika mi je k ničemu. Musím začít racionálně uvažovat. Zpátky už netrefím, protože jsem si pošlapal všechny stopy, a tak jsem se snažil vzpomenout na název vesnice, do které jsme měli namířeno. Ale k čemu název vesnice? Žádné ukazatele tady nejsou. Kterým směrem jsme vlastně šli? Na západ? Na východ? Ano – určitě na východ. Teď už jen zjistit, kde vychází slunce. Ale odtud vidět nejde, je tady pořád šero. Budu se muset vydat výš do korun stromů. Ještě chvíli jsem se prodíral džunglí, dokud jsem neuviděl strom, po kterém bych byl schopen vyšplhat. Po liánách a větvích jsem vylezl na vršek. Překvapilo mě, jak už je slunce nízko. Musím se tedy co nejrychleji vydat opačným směrem a doufat, že někoho najdu, než mě zastihne noc.
Dále se prodírám džunglí. Zvuky, které teď slyším, se mi už nezdají tak příjemné, jako ráno se skupinou. V tom jsem šlápl do něčeho lepkavého a teplého. Na zemi jsem uviděl kus nohy nějakého kopytníka. Vzhlédl jsem nad sebe a uviděl žlutý pár očí pantera. Opatrně jsem začal couvat, aby na mě právě nažrané zvíře nezaútočilo. Pokračoval jsem v cestě a doufal, že mu můj pach nezavoněl. Až teď mi došlo, jaká už je vlastně tma. Rozdělal jsem si oheň. Na chvíli si zdřímnu a ráno se vydám dál. Probudil jsem se zimou a s pocitem, že mě někdo pozoruje. Z ohniště už téměř nic nezbylo. A pak se přede mnou ocitly znovu ty žluté oči. Začal jsem hledat kolem sebe zbraň. Našel jsem pouze svůj foťák. Zamířil jsem do těch očí a stiskl spoušť. Blesk oslnil i mě a už jsem slyšel jen vyděšené mňouknutí a zvuk šelestících rostlin. Vyčerpáním jsem znovu usnul.
Ráno mě probudil smích vesničanů, kteří se mě vydali za svítání hledat. Odvedli mě do vesnice, kde už čekala naše skupina a já jim ukázal nejkrásnější fotku z naší africké výpravy.
Petr Hlinka