Africké dobrodružství - Kristýna Kužmová
Prodírali jsme se hustou džunglí. Nad našimi hlavami se ozvaly zvláštní zvuky, byla to opice v korunách stromů. Než jsem ji ale stačil vyfotit, byla zase jinde. Létala vzduchem z větve na větev jakoby nic. Když se zastavila, měl jsem pocit, že mi chce něco sdělit. Pak se zašklebila a zmizela. V tom jsem si uvědomil, že jsem tam sám. Stáhlo se mi hrdlo, zoufale jsem se rozhlížel kolem sebe, ale po naší skupině ani památky. Byl jsem tam jen já, můj foťák a prales.
Je to v pytli, pomyslel jsem si a vydal se napříč pralesem hledat skupinu. Prodíral jsem se houštím. Ze všech stran mě obklopovaly různé rostliny. Udělal jsem si pár fotografických záznamů a pokračoval ve snaze najít nějakou známou tvář. Po hodině marného hledání jsem se posadil na velký kámen. Chtěl jsem zkontrolovat, kolik hodin zbývá do setmění, ale foťák byl vybitý, takže teď jsem to jen já a prales. Bál jsem se, kdy zapadne slunce, tak jsem vstal a šel dál.
Najednou jsem uslyšel velice známý zvuk. Motor. Auto! Utíkal jsem za zvukem, až mi nohy nestačily. Větve mě škrábaly do obličeje, vysoká tráva mě šlehala do nohou. Poslední větev mě škrábla těsně u oka, ucítil jsem krev, ale to mi bylo v tu chvíli jedno. Blížil jsem se k autu, ale něco bylo špatně.
Promnul jsem si oči. „Ne, to nemůže být pravda,” vykřikl jsem. Náš průvodce nepřirozeně ležel na kapotě auta, další účastníci výpravy leželi zkrvavení všude kolem. Pak jsem si uvědomil, že tam nejsem sám. Byla tam. Číhala na mě. Vnímala m jako další kořist, kterou může rozsápat na kusy. Nevěděl jsem, co dělat. Utíkat, nebo zůstat. Mohu si vybrat cokoliv, už teď jsem mrtvý. Nemám proti ní žádnou šanci. A přitom, když se houpala na té větvi, a já se ji snažil vyfotit, působila tak nevinně. Volil jsem druhou možnost a zůstal jsem stát na místě jako přikovaný. Blížila se ke mně. Čím blíže se ke mně přibližovala, tím více mé svaly tuhly. Nemohl jsem nic dělat. Když byla metr ode mě, zavřel jsem pevně oči. Uslyšel jsem děsivý zvuk přímo nad mou hlavou. Byl jsem příliš vyděšený na to, abych se podíval, co se děje. Byly to odporné skřeky. Mé uši už to nesnesly. Musel jsem se podívat. Otevřel jsem oči, ale viděl jsem jen tmu. Celý vyděšený jsem omdlel. Ucítil jsem, jak mi hlava silně dopadla na zem. A pak už jen tma a ticho.
Píp. Píp. Tyto zvuky mě probudily. Otevřel jsem oči. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Čtvercový pokoj, bílé stěny, přístroje vedle mě. Nemocnice. Jsem v nemocnici. Dveře byly pootevřené a mezi nimi stála postava. Chtěl jsem se naklonit a rozpoznat tvář, ale mým tělem projela palčivá bolest. Vykřiknul jsem. Postava se otočila. Byl to muž s nějakými papíry v ruce, měl dlouhý modrozelený plášť. Byl to doktor. „Pane Mallete, to je dobře, že jste se probudil,” řekl a usmál se. Úsměv mu ztuhl, když uviděl můj nechápavý výraz. Kdo je pan Mallet? A co dělám v nemocnici? honilo se mi hlavou. „Ach, ano,” začal doktor, jako by věděl, na co myslím, dořekl „utrpěl jste vážné zranění mozku, je nám to líto, ale ztratil jste paměť.” „To jako, že si nic nepamatuju? Já přece vím, kdo…,” pořád jsem nechápal. Ale pak mi to najednou došlo. Nic tam nebylo. Pátral jsem hluboko v paměti. Ale nic. Nevím, kdo jsem. Nevím, kde pracuji. Nevím, co se stalo.
Nevím nic.
Kristýna Kužmová